,

Zpravodaj 054

Milí blažení kytkožrouti,

zvu k četbě – tentokrát mikulášské, nostalgické a moc nesouvisející s jedlými květy. Mám dvě vnučky, které jsou přibližně ve věku, kdy se odehrála historka, kterou od samého prvního vyprávění považuji za projekci otcovské pýchy mého milujícího tatínka a následně za rodinnou mytologii.

 

Stalo se to na Mikuláše přibližně, když mi bylo pět let. Jdeme takhle temným Smíchovem, kde jsme tenkrát bydleli a odkudsi se zjevil nachmelený, ovíněný nebo jinak zlitý čert:

„Hudry hudry hudry! Já jsem čert!!“ Pravil ten dobrý muž či mladík.

„Dobrý den, já jsem Jana Vlková.“ Pravil údajně plavovlasý andílek, jímž jsem tenkrát byla.

Vždycky když tatínek tuto příhodičku vyprávěl, tak jsem se rděla, že je to blbost. Moje skutečné vzpomínky na pozdější návštěvy čertů vypadají totiž jinak. Před tou černou bytostí se snažím schovat pod vanu (Tenkrát nebyly vany obezděné a ta v paneláku byla volně postavena na pěticentimetrových nožičkách v papírovém jádru) a ječím přitom panickým strachem a přitom vytírám šatičkami prach v nedosažitelných zákoutích. V době puberty jsem se těmto vzpomínkám smála.  Jako  dospělé ženě mi to přišlo celé dost drsné. Dneska jsem za zkušenost dětského strachu ráda. Zjistila jsem, že nad strachem se dá zvítězit a přestala jsem se bát. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy bála, takže buď se fakt už ničeho nebojím, anebo už si nic nepamatuju. Obojí vlastně dobrý – co si nepamatuju, to se nestalo. Bojím se o své blízké, o ty vnučky třeba. Zároveň jim přeju, aby se naučily, že přeprat strach je docela snadné

 

A nechejte se inspirovat na Advent doma na přípravu dárků nebo  v zahradě na přípravu další sezony.

 

Kurzy začínají za ode dneška za 118 dní. To máme “za pár”.

Stačí kliknout sem, pokud byste chtěli svůj vlastní Zpravodaj, do své vlastní emailové schránky, vždy s jekotem sirén na začátku každého měsíce.

 

0 odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte a přispívat!

Napsat komentář