Jsou bezinky jedlé nebo jedovaté?

Milí přátelé jedlého býlí a kvítí,

často dostávám od novinářů otázku, zda jsem se někdy těmi jedlými kytkami otrávila. Čtenáři barevných časopisů mají rádi skandály. Nejsem si však jista, zda příběh o mojí dětské otravě někdo někdy publikoval. Je to příběh o blinkání, po němž jsem dlouho nesnášela sladce opojnou vůni bezinkových květů.

Pokud se vám nic podobného nestalo, buďte rádi a dávejte pozor, aby se to případně nestalo vašim dětem.

Když mi byly čtyři roky, byla jsem s rodiči na letním bytě. Na sklonku srpna mne tam banda vesnických dětí nakrmila bezinkovými bobulkami. Už si nepamatuji, zda je samy také jedly. Každopádně jsem pak obsah žaludku ještě prokvedlala na houpačce (kinetózy mám dodnes a na houpačku už nelezu). Doma jsem pak dlouho  a usilovně zvracela fialovou břečku. Tehdy se mi poprvé v životě zdálo, že fakt umírám. Připomínám, že mi byly čtyři.

Moje tělo si to pamatovalo a bezinky nenávidělo ve všech podobách. Jarní limonády z květů i temné sirupy a likéry z plodů jsem kulantně odmítala: „Děkuji, já si nedám.“ Bezinka totiž jako každá rostlina má svoje zásadní vůně všude ve svém těle. Byl mi odporný i pach listů na keřích. Takhle je to v přírodě nastavené. Tělo si pamatuje látku, která mu ublížila, a odmítá ji.

Za půl století jsem bezinkám odpustila a pozvala je do kuchyně. Na jaře z nich dělám víno pojmenované po Joelovi, brilantním švýcarském kuchaři. Suším květy na čaj. V mrazáku mám pár bobulek na dolaďování marmelád a sirupů z barevně nezajímavého ovoce. Ano, než přišlo odpuštění, trvalo to padesát let.

Co tedy odpovídám na tu otázku o otravě: „Jsem typický případ – malé dítě mezi třemi a šesti lety a divoké bobule.“ Takže venku dávejte na své děti pozor a doma dary přírody případně převařte. Tím se jejich jedovatost ztratí.

Napište o svých zkušenostech s planými bobulkami nebo peckovinami, podělte se s ostatními.

Chcete svůj vlastní Zpravodaj i Poradnu, do své vlastní emailové schránky, vždy s jekotem sirén na začátku každého měsíce.